Krása, to je když...

Občas je mi smutno ze všeho co se kolem mě děje, a chybí mi doby Hepburnovské.
Samozřejmě nikdo nečeká, že se doba nebude dál hýbat, to rozhodně ne, a já to tak ani nechci.
Jen mi chybí ty staré hodnoty, to, co se dřív považovalo za krásné a sexy.
Strašně mi to vadí. Člověk aby se v dnešní době pomalu styděl za to, že ho někdo dobře vychoval.

Když se podívám na slečny v mém věku, přijde mi to až trapné. Vždyť každá je jako druhá, v jejich stylu oblékání a v jejich vystupování nevidím žádnou osobnost, nic co by říkalo ,,tohle jsem já, jsem dáma, a jsem na to pyšná" proč proboha? Všechny mají prsa pod bradou, legínky, dlouhé, zničené vlasy a na nich čepici s nápisem GENIUS nebo jiným podobným výsměchem jejich inteligence..
Také by si většina ,,slečen" měla uvědomit, že lacině se vystavovat v oblečení které nezahaluje skoro nic, není jediným způsobem jak být svůdná.
A ta mluva... Vážně je mi z toho smutno. Babička mi už od malička vysvětlovala, že dívku vypouštějící z úst ošklivá slova chlapec nikdy nebude chtít políbit. Protože chlapci touží po krásných princeznách v rozevlátých šatech a s růžovými okvětními plátky v hrdle. A ač je to trošku s nadsázkou, naprosto s tím souhlasím.