Začátek 2014

Zatímco minulý rok se nesl ve znamení zrad, podvodů a lží tento rok začal rodinnými tragédiemi. Nevyléčitelná nemoc, mozková mrtvice... Těžko říct jak všechno dopadne, vím jenom, že se za strašně krátkou dobu stalo strašně špatných věcí a já jsem dokonale zmatená.
Nemůžu teď odsuzovat celý rok, protože je teprve začátek. Všechny problémy které jsem kdy měla se teď ale zdají zbytečné v porovnání s rodinným neštěstím.
A to všechno se děje teď, pár dní před mými narozeninami. Kazí se toho pořád víc a víc, a mě možná děsí to, jak cynická začínám být.
O víkendu jsem si myslela, že už dál nemůžu, a že je všechno špatně. Teď si to sice moc dobře uvědomuji taky, ale veškeré pocity jakoby šly kolem mě a já zůstávala vůči všemu chladná.
Teď jsem jenom zklamaná z toho, že karma asi doopravdy není a některým lidem se dějí jen špatné věci, a já mám pocit, že kolem mě se poslední dobou dějí jenom špatné věci, a já marně čekám, trpím a doufám, že mi to karma vrátí a za chvíli začnu být zase šťastná. Ale zatím to tak bohužel nevypadá. Ale i kdybych na karmu nevěřila, nedokázala bych se k někomu chovat špatně, už jen kvůli tomu, že pro mě zásady slušného chování znamenají víc než pro většinu ostatních. Možná je to moje prokletí, ale tak nějak tím chci uctít dědečkovu památku, hodně mu na tom záleželo.
Uvědomuji si, že tou bolestí si musím projít, poučit se z ní, něco si z ní vzít. Není to první a rozhodně ne poslední bolest co mě v životě čeká. Ale potřebuji si jí projít, všemi fázemi, pokud při mě někdo bude stát, budu šťastná, ale nepomůže mi, když mi každý bude tvrdit, že když na všechny věci co mě trápí budu myslet, jenom se to zhorší, musím na ně myslet, nejsou to zbytečnosti. Jde o lidi co mám ráda, o moji rodinu, zaslouží si abych na ně myslela. A karma to všem vrátí.
A i když mě teď opustil nejlepší kamarád, v rodině je spousta neštěstí a mně přijde že jsem na všechno sama, věřím, že se to obrátí a bude zase dobře.

Překonávání

Vzpomínky... Jsou smutné, a šťastné. Ale jsou vůbec šťastné vzpomínky? Pokud vzpomínáme na něco co bylo, na něco pěkného, není nám líto, že to skončilo? Prohlížím-li si fotky s přáteli s kterými už se nevídám, a ač jsem s nimi zažila pěkné chvíle, je mi smutno. Když vzpomínám na něco smutného, je mi smutno.
Ze vzpomínek, co by měli být šťastné, se opravdu šťastné stávají až tehdy, kdy danou věc překonáme. Smířím-li se s tím, že svého kamaráda neuvidím, protože se například odstěhoval, stávají se ze smutných vzpomínek šťastné, protože si vzpomínám na krásné věci co jsme spolu prožili a smutek už je pryč, protože je to nevyhnutelná část života, a on se má dobře někde jinde.
Překonávání je v životě nutností. Moje ,,překonávací schopnosti" jsou naštěstí docela velké. Téměř neustále překonávám strach, protože to je moje obrovská slabina, takže zkušeností mám víc než dost. Bojuji s tím, po většinu času vyhrávám, a jsem na sebe pyšná.  Každý má za co bojovat.
Ač se v mém životě pohybuje spousta osob, jen pár si jich připustím opravdu blízko, a proto nemusím téměř vůbec překonávat ztrátu blízké osoby.
Ale je to asi nejhorší překonávání, jestli nám zmizí ze života někdo, kdo pro nás znamenal všechno. Člověk si musí projít jistým obdobím, kdy se ze vším musí pomalu vyrovnávat. Nejhorší je nepřiznat si smutek a to, že nám daná osoba doopravdy chybí.
Pokud si to přiznáme, všechno si v sobě ujasníme, a najdeme sílu jít dál, vzniknou šťastné vzpomínky.
A stojí to za to, protože přes čím těžší přelezeme překážky, tím sladší bude cíl. A kdo bojuje, vyhraje, ať to trvá jak dlouho chce. Bojujme, i když budeme prohrávat, bojujme dál, pro lidi co jsou nám nejbližší, pro lidi pro které jsme důležití a kterým záleží na našem štěstí, dělejme to pro ně, oni si zaslouží abychom byli stateční, a nakonec vždycky vyhrajeme.

změna je život

Za sebou máme Silvestr. Je začátek nového roku. Tedy čas, kdy se z dosti lidí stávají noví lidé, kdy mění svůj život, a jsou přesvědčeni, že letos, to doopravdy vyjde. Ve většině případů, ovšem tento plán stejně ztroskotá. A nastává zoufalství z toho, že jsme slaboši, když už se týden po začátku nového roku cpeme sladkostmi, pokud si na předsevzetí ještě vůbec vzpomeneme.
 Zdá se to tedy jako zbytečnost. Já si to ale úplně nemyslím. Právě ten moment, kdy si řeknete, že teď změníte celý svůj život, z nás dělá to, co jsme. Teď začnu hubnout. Teď začnu šetřit. Teď začnu žít zdravě-sportovat. Teď změním svůj styl. Kolikrát se nám to doopravdy podaří? A dáváme si ty předsevzetí s tím, že je stoprocentně dodržíme? Pokaždé je za tím to „…?“ Jistě, začnete šetřit, ale co když zrovna v obchodě narazíte na věc, kterou prostě musíte mít…? Jistě, začnete hubnout, ale co když půjdete s rodinou do kavárny, kde budou mít váš oblíbený zákusek…? Všechna tahle předsevzetí a sliby jsou většinou jen slova, ale podle mě, jsou strašně důležitá. Bez nich bychom nebyli to co jsme, a nikdy nevíme, kdy se nám to vyplatí, a ten život si doopravdy změníme.

Inspirace

Inspirace pro mě vždycky byla krásná víla, která si vedle vás sedne, když něco tvoříte. Když je jí někdo sympatický,pronásleduje ho od rána do večera, a z něho pak lítají skvělé nápady v jednom kuse.Já mám bohužel často pocit, že se mi tato kráska neustále vyhýbá velkým obloukem.Tedy bylo to tak až do doby, než jsem si přečetla rozhovor s mým oblíbeným spisovatelem, který začal psát v 15ti letech a tvrdil, že většine lidí inspirace nepřijde jen tak, že to většina lidí musí pronásledovat ji. Psal také, že máme tvořit. Neustále. I když není co tvořit máme tvořit. To, když tvoříme i když se od nás krsáná inspirace odtahuje co to jde, nás nejvíce posouvá dopředu. Proto jsem se stala redaktorem školních novin, kde jsem každý měsíc nucena napsat minimálně jeden článek. A občas je to vážně něco. Po napsání často nemám vůbec dobrý pocit. Ale zatím má tvorba vždycky měla úspěch. A to je podle mě má inspirace. To, když se lidem líbí to co dělám. Pak chodím, rozhlížím se, a všude vidím něco, co mě v jistém směru inspiruje.Proto nakonec docházím k závěru, že každý máme svou krásnou vílu, která ovšem po většinu času spí v našich hlavách a čeká, až nám dojde, že to my máme tu moc probudit ji. 

Krása, to je když...

Občas je mi smutno ze všeho co se kolem mě děje, a chybí mi doby Hepburnovské.
Samozřejmě nikdo nečeká, že se doba nebude dál hýbat, to rozhodně ne, a já to tak ani nechci.
Jen mi chybí ty staré hodnoty, to, co se dřív považovalo za krásné a sexy.
Strašně mi to vadí. Člověk aby se v dnešní době pomalu styděl za to, že ho někdo dobře vychoval.

Když se podívám na slečny v mém věku, přijde mi to až trapné. Vždyť každá je jako druhá, v jejich stylu oblékání a v jejich vystupování nevidím žádnou osobnost, nic co by říkalo ,,tohle jsem já, jsem dáma, a jsem na to pyšná" proč proboha? Všechny mají prsa pod bradou, legínky, dlouhé, zničené vlasy a na nich čepici s nápisem GENIUS nebo jiným podobným výsměchem jejich inteligence..
Také by si většina ,,slečen" měla uvědomit, že lacině se vystavovat v oblečení které nezahaluje skoro nic, není jediným způsobem jak být svůdná.
A ta mluva... Vážně je mi z toho smutno. Babička mi už od malička vysvětlovala, že dívku vypouštějící z úst ošklivá slova chlapec nikdy nebude chtít políbit. Protože chlapci touží po krásných princeznách v rozevlátých šatech a s růžovými okvětními plátky v hrdle. A ač je to trošku s nadsázkou, naprosto s tím souhlasím. 

Úvodem

Pod mou rukou prošlo již mnoho blogů, z nichž nejúspěšnější byl pravděpodobně ten o anime a Japonsku, který jsem bohužel/naštěstí z bezpečnostních důvodů odstranila.
Chci tedy začít psát nový blog. Ne na nějaké dané téma.
Zkrátka bude o mně, a hlavně pro mě.
Jako malá jsem četla článek od mého oblíbeného spisovatele, který tvrdil, že úspěšný autor by měl zaprvé číst všechno co se mu dostane pod ruku, a zadruhé psát, pořád psát. To byl jeden z důvodů proč jsem se stala redaktorkou školních novin. Teď jsem minimálně jednou měsíčně nucena napsat minimálně jeden článek. A abych se ještě víc posunovala dál, a získávala další zkušenosti, zakládám tento blog.
Budu sem psát své názory, své postřehy, své zážitky, možná sem tam nějakou tu povídku... Uvidíme.