Překonávání

Vzpomínky... Jsou smutné, a šťastné. Ale jsou vůbec šťastné vzpomínky? Pokud vzpomínáme na něco co bylo, na něco pěkného, není nám líto, že to skončilo? Prohlížím-li si fotky s přáteli s kterými už se nevídám, a ač jsem s nimi zažila pěkné chvíle, je mi smutno. Když vzpomínám na něco smutného, je mi smutno.
Ze vzpomínek, co by měli být šťastné, se opravdu šťastné stávají až tehdy, kdy danou věc překonáme. Smířím-li se s tím, že svého kamaráda neuvidím, protože se například odstěhoval, stávají se ze smutných vzpomínek šťastné, protože si vzpomínám na krásné věci co jsme spolu prožili a smutek už je pryč, protože je to nevyhnutelná část života, a on se má dobře někde jinde.
Překonávání je v životě nutností. Moje ,,překonávací schopnosti" jsou naštěstí docela velké. Téměř neustále překonávám strach, protože to je moje obrovská slabina, takže zkušeností mám víc než dost. Bojuji s tím, po většinu času vyhrávám, a jsem na sebe pyšná.  Každý má za co bojovat.
Ač se v mém životě pohybuje spousta osob, jen pár si jich připustím opravdu blízko, a proto nemusím téměř vůbec překonávat ztrátu blízké osoby.
Ale je to asi nejhorší překonávání, jestli nám zmizí ze života někdo, kdo pro nás znamenal všechno. Člověk si musí projít jistým obdobím, kdy se ze vším musí pomalu vyrovnávat. Nejhorší je nepřiznat si smutek a to, že nám daná osoba doopravdy chybí.
Pokud si to přiznáme, všechno si v sobě ujasníme, a najdeme sílu jít dál, vzniknou šťastné vzpomínky.
A stojí to za to, protože přes čím těžší přelezeme překážky, tím sladší bude cíl. A kdo bojuje, vyhraje, ať to trvá jak dlouho chce. Bojujme, i když budeme prohrávat, bojujme dál, pro lidi co jsou nám nejbližší, pro lidi pro které jsme důležití a kterým záleží na našem štěstí, dělejme to pro ně, oni si zaslouží abychom byli stateční, a nakonec vždycky vyhrajeme.